Jménem své lóže se plzeňští svobodní zednáři hlásí k tvůrci slavistiky a zakladateli novočeské literatury. A to nejen kvůli ideálům, který tento protagonista českého národního obrození představuje, ale i díky jeho sepjetí se západními Čechami.

Josef Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 v Děrmetu nedaleko Rábu v Uhrách a zemřel 6. ledna 1829 v Brně. Jeho otec se ještě jmenoval Doubravský. Nesprávným zápisem do matriky se stal z Doubravského Dobrovský. Díky otcově vojenskému povolání se Josef Dobrovský jako nemluvně dostává s dragounským plukem na Klatovsko. Rodina se usazuje v Horšovském Týně. Na Klatovsku prožívá Dobrovský svá dětská léta a posléze studuje i jezuitské gymnázium. Po promoci z filozofie v Praze, se coby člen jezuitského řádu chystal na misii do Indie. Jezuitský řád byl však zrušen a Josef Dobrovský se věnuje studiu teologie a orientálních jazyků.

Část svého života Josef Dobrovský i se západočeskými Chudenicemi. Na Chudenicích Dobrovský pobýval jako host hraběte Eugena Černína. Hrabě Eugen Černín byl proslulý vzdělanec a Chudenice navštěvovali nejvýznamnější čeští vzdělanci té doby: historik František Palacký, archeolog Jan Erazim Vocel, již zmíněný botanik Ladislav Čelakovský i jeden ze zakladatelů národního muzea Kašpar Šternberk.

Dobrovský poprvé Chudenice navštívil roku 1817 a od roku 1820 tu pravidelně trávil léto. Obýval pokoj ve druhém patře v zámku Lázeň. Dobrovskému, který od roku 1795 trpěl záchvaty duševní choroby pobyt na venkově prospíval. Podnikal dlouhé procházky, léčil se studenou vodou a procházel se v ranní rose, což doporučoval i hraběcím manželům, které proto neváhal budit.

Když Dobrovský poprvé přijel do Chudenic, lidé si mysleli, že je to sám císař Josef II. Utvrzovala je v tom nejen Dobrovského vzhled, ale i jeho dobrosrdečná povaha.

Společným zájmem hraběte Černína a Josefa Dobrovského byla i archeologie. Však je Dobrovský někdy nazýván jako otec české archeologie. Dobrovský sbíral archeologické nálezy po celém kraji a s hrabětem roku 1822 dokonce provedli výzkum mohylníku u Košenic.

Dobrovský vyrážel na dlouhé procházky, během nichž proraizoval celé Chudenicko a Klatovsko:
Neobyčejné kouzlo dějepisné tajemnosti skýtají Chudenice a jejich okolí. Nápadně sestavený pevnostní pruh pohraničních hradů (Rýzmberk, Herštýn, Netřeb, Kouřím, Pušperk, Klenová, Janovice, Švihov, Tuhošť atd.) i každé návrší hlásá svými stopami dávnověkého válečnictví, že se zde odehrávaly události, které utvářely historii české země. Mnohé nálezy starožitností i vykopávky z přečetných mohyl, temné pověsti v ústech lidu, zašlé dědiny a tvrze, to vše, mimo starý románský kostelíček sv. Víta v Srbicích, dvojkostelí v Ouboči a Poleni a samotný chuděnský kostel, hnalo Dobrovského ven, aby ukojil své historické a archeologické sklony novými určitějšími poznatky. Prošel krajinu křížem krážem, všude pátral, hledal, kopal. Zůstane zásluhou Dobrovského, že Chudenicko, ba celé Klatovsko patří k nejprozkoumanějším českým krajům v ohledu archeologickém. Prošel celé Klatovsko, Kdyňsko a Domažlicko, navštívil Zelenou Horu, Nepomuk, Lnáře, Blatnou, Horažďovice, Rábí i mnoho jiných míst, a člověk žasne nad tím, kde se v něm braly ty síly, ta nezlomná vůle poznat kraj dokonale a lid v něm, snad od prvopočátků. Byl to náš první vědecký český turista.

S Dobrovského pobyty na Chudenicku je spojena i historka o starosověnské mši, kterou sloužil 31. října 1828 v odsvěceném kostele sv. Wolfganga. Poleňský učitel Josef Behenský zvaný Pejrek pro ni s dětmi ve staročeštině nacvičil hymnus Hospodine pomiluj ny. Na protesty poleňského faráře Ignáce Hrbka, Dobrovský odpověděl, že Bůh přijal Abelovu oběť také pod širým nebem...

Traduje se, že Josef Dobrovský patřil k řádu svobodných zednářů. přispěla k tomu i oblíbená barva jeho pláště, pro niž mu bylo přezdíváno modrý abbé. Další indicií měl být i Dobrovského podpis – trojúhelník patřící k významným zednářským symbolům. V zájmu objektivity však musíme poznamenat, že Dobrovského členství v Řádu nebylo nikdy spolehlivě prokázáno.

Josefa Dobrovského měli vedle hraběte Šporka či Jana Amose Komenské v oblibě zednáři již za první republiky. Jak poznamenává docentka Jana Čechurová, autorka odborné studie Čeští svobodní zednáři ve XX. století:

O jména nikoho jiného, snad s výjimkou Komenského, neusilovalo tolik lóží, jako právě o jeho. Dobrovský v sobě koncentroval všechny ctnosti osvícence a zároveň obrozence, zkrátka všestraně zapadal do schématu, že by mohl být svobodným zednářem, protože když už ne on, tak kdo...

V roce 1929 uplynulo sto let od Dobrovského úmrtí a při této příležitosti byla uspořádána velkolepá zednářská oslava, kterou zahájil Velký mistr Syllaba, který zdůraznil, že dobrovský byl exjezuita a svobodný zednář. Jak podotýká Jana Čechurová, hned potom vystoupil Josef Volf (historik a knihovník Národního muzea), který své vystoupení nazval „Byl Josef Dobrovský svobodným zednářem?“ A de facto Dobrovského členství v Řádu zpochybnil:

Snad patřil do našich řad... Naše radost by byla větší, kdybychom mohli jasně a určitě říci: byl naším bratrem... Chci říci, že neexistuje žádný formální doklad, že byl zednářem. Všechna tvrzení jsou jen tradiční a citovaná, uvedená do života osobami, které zednáři nebyly. Teprve po jeho smrti byla vytvořena tradice profánních jednotlivců, z níž dnešní zednáři čerpají.

Na druhou stranu jiný zednářský historik Emanuel Lešehrad zase Dobrovského zednářství považoval za nezpochybnitelné.

I když pravděpodobně Josef Dobrovský nikdy svobodným zednářem nebyl, svými ideály se tomuto Řádu blížil podobně jako Jan Amos Komenký či Tomáš Garrigue Masaryk a jako takového jej hrdě můžeme označit za zednáře bez zástěry.