Zednář je svým povoláním zavázán, aby poslouchal mravního zákona, a rozumí-li dobře svému umění, nebude ani hloupým popěračem Boha ani zpustlíkem bez náboženství. Ačkoli však za starých dob byli zednáři povinni náležeti v každé zemi tamnímu náboženství a tamní národnosti, máme nyní vhodnější za doporučení, aby bylo přidržováni pouze k náboženství, ve kterém jsou všichni lidé zajedno, a aby bylo ponecháno každému jeho zvláštní mínění; to jest, mají býti dobrými a věrnými muži, nebo muži čestnými a poctivými, nechť se pak od sebe liší jakýmikoli sektami a náboženskými názory. Tak se stává zednářství spojovacím střediskem a prostředkem, jak založiti přátelství mezi osobami, které by si jinak musily zůstat ustavičtě vzdáleny.

Zednářství je systémem, který učí pomocí symbolů. Tyto jsou jeho nezaměnitelnou podstatou. Poněvadž stanoví ve svých symbolech základní síly Stvořitele a stvoření, je zednářství i naukou jak pochopiti všechny symboly, ať již jsou v něm obsaženy či nikoli. Bez ní nemůže nikdo pochopiti ducha symboliky náboženské ani mythologické. Proto je svobodné zednářství nezbytné pro všechny, kteří chtějí dospět k vyššímu poznání a povznésti se nad své hrubé prostředí a býti nejen oprávněni, ale i povinni zasáhnouti svým slovem do společenského života. Positivní a živá víra vede stejně dobře jako poznání. Proto prostému člověku, jenž k těmto metodám nedospěje, nic neujde. Ti, ale kteří mají schopnosti a jsou pány svého času, musí však a jsou povinni udržovati činem i slovem takovouto víru živoucí.

Svobodné zednářství je činnost těsně spojených mužů, kteří užívajíce obrazných forem převzatých ponejvíce ze zednictví a stavitelství působí pro blaho lidstva, hledíce zušlechtiti sebe a jiné, aby tak připravili všeobecný lidský svaz, který v malém chtějí již nyní zřídit mezi sebou.

Svobodné zednářství je společenství, jež udržuje při životě určité tradiční formy tajných iniciačních učení. Co v něm převládá je zásada tolerance – tolerance vůči náboženským i politickým doktrínám, neboť samo stojí nad jejich vzájemným soupeřením, mimo ně.
Zednářství otvírá cestu zasvěcení – to jest Poznání – a jeho symboly dávají zednáři možnost jich dosáhnout.
Jistě, stane že někteří jedinci zůstávají i po zasvěcení laiky, avšak kvůli těmto výjimkám bychom neměli ztrácet ze zřetele transcendentální charakter zednářství.

Právě tak, jako je nemožno popsati barvu, např. „modrou“, nebo hudební tón „a“, tak také vymyká se vší možnosti vyjádřiti slovem, v čem vlastně záleží nejvnitřnější podstata zednářství. A zrovna tak, jak barva „modrá“ a tón „a“ musí býti nejprve vnímány, aby byly poznány, tak i nejvnitřnější podstata zednářství může být poznána pouze tím, kdo ji ucítí.

Ruce, jež k přísaze zvedli jsme před chvílí,
stiskněme nyní v pevný řetěz, bratří!
Z půlnoci rodí se nový den spanilý,
včerejšek krvi, zítřek lásce patří.

Spojme rukama z člověka k člověku,
z národa v národ, ať tu nikdo není,
komu by stisk v blízku i v daleku
neslíbil posléz láskou vykoupení!

Vítej nám, budoucno! Jaké jsi nevíme,
chceme však tě lepší od věku zas po věk,
s Kollárem věštecky příští tvé zdravíme:
Slovana voláš? Ozve se ti člověk!

Zájemci o historii svobodných zednářů naleznou v současné době dostatek seriózní i méně seriózní literatury, která se věnuje dějinám Řádu.
Na mýty a legendy narazíme už při hledání kořenů tohoto bratrstva, které je někdy spojováno se staroegyptskými a starořeckými mystériemi, jindy s templáři, katary, gnostiky. Sami zednáři se považují za pokračovatele středověkých kamenických cechů, v rámci nichž se uchovávala stavitelská tajemství.
Obdobu středověkých kamenických cechů – hutí, známe už z antiky, ostatně znalost stavebních principů a architektury patřila k posvátným (královským) naukám, podobně třeba jako znalost písma, snad ve všech civilizačních centrech světa.
Symbolický přechod mezi starověkem a středověkem pro nás mohou představovat legendy o patronech kameníků:

Za Diokleciánova panování byli Claudius, Nicostratus, Symphorianus, Castorius horliví křesťané a dobří mistři kameníci; vždy, když měli tesat červený mramor pro císaře, poznamenali kámen znamením kříže a dílo se jim šťastně dařilo. Pracovali s nimi i pohanští kameníci, kteří jejich práci nestačili, zvláště jeden jménem Simplicius. Od Symphoriana se dozvěděl, že kameníci mají úspěch díky znamení kříže, a tak se nechal vzdělat v křesťanské víře a nakonec pokřtít biskupem Cyrilem. Stal se z něj horlivý křesťan. Za nějaký byli křesťané pochytáni a mrskáni biči s uzly. Protože nechtěli zapřít Krista, zabednili je do olověných truhel a vrhli do vod, tak si vysloužili mučednický věnec.

Jiná legenda vypravuje o čtyřech kamenících (Severu, Severianus, Carpophorus a Victorianus), kteří odmítli vyrobit sochu pohanského boha Aeskulapa. Když je za to sťali, objevily se nad jejich hlavami zlaté korunky. Později funkci kamenického cechu přejal sv. Tomáš, který údajně postavil chrám pro indického krále Gondorfa.

Zlatým věkem kameníků je bezpochyby gotika. Díky důslednému používání lomeného oblouku, křížové klenby a nového systému opěrných pilířů se mění půdorysy staveb i stavební postupy. Už sám vznik tohoto architektonického směru je zajímavý. Francouzský alchymista Fulcanelli ve svém dnes už kultovním díle Tajemství katedrál v duchu slovní kabaly spojuje gotiku s götií (čarodějnictvím), Góty ale i argotem – tajným jazykem určité uzavřené skupiny. Katedrály pak Fulcanelli přirovnává k ohromným kamenným knihám popsaným symboly, jimž rozumějí jen vyvolení.

Kromě chrámů a klášterů se gotický styl začíná šířit i v nově vznikajících městech. V nich se objevují první světští stavitelé, kteří podnikají tak razantně, až církevní architekti přenechávají tento obor v jejich rukou.

V době gotiky dochází ke vzniknu odborných řemeslnických sdružení nazývanými cechy. Ty měly svou hierarchii i práva. Nejstarší podobou takového řemeslnického bratrstva jsou stavební hutě sdružující kameníky. (V  Praze měl v letech 1436-1526 kamenický cech 250 členů.) I hutě měly svá pravidla, podobná těm cechovním, ale jak se zdá tak přísnější.

Nejvýznamnější místo v huti zastával stavitel chrámu (magister operis), který všechny řídil. Technickými zástupci na stavbě byli tzv. parléři. Dále v huti pracovali mistři, tovaryši a učedníci. K huti přináleželi také kreslíři, kteří vyhotovovali nárysy jednotlivých částí díla i celku. Tovaryšské mzdy se platily podle smlouvy a od kusu. Pro kontrolu byl každý kus označen tovaryšovým znamením. K dennímu platu se počítalo i jídlo. Do stravy patřila snídaně, svačina a oběd. Pokud práce probíhaly v postním období, kameníci jenom obědvali.

Stavební řády vymezovaly i pracovní dobu. Tovaryši museli přicházet do díla před východem slunce a z díla odcházet hodinu před slunce západem. Což se za dlouhých dnů rovnalo až sedmnácti pracovním hodinám. Když se však dny krátily, zkracovala se i pracovní doba. Mistr mohl z práce odejít kdy chtěl. V letním čase (od sv. Řehoře do sv. Václava) činila denní mzda hutního mistra 5 grošů míšeňských, parléř měl půl páta groše, tovaryš čtyři a zedník tři. V zimním období se mzda snižovala o jeden groš.

V huti panovala přísná služební hierarchie. A tovaryši (o učednících ani nemluvě, ti mohli pouze vykonávat pomocné práce) museli mistry žádat o svolení v nejrůznější záležitostech.

Přijetí cizího mistra a tovaryše bylo u kameníků mnohem přísnější, než v jiných ceších. Když se tovaryš doučil, zavázal se zachovávat tajemství svého umění, seznal znamení, jehož původ a konstrukci vycházející z elementární geometrie musel při vstupu do cizí huti vyložit podle klíče známého v hutích a který byl před nezasvěnými tajen. Schůze huti se nazývaly kapituly a měly do nich přístup nejen mistři ale i tovaryši. Spory mezi členy hutě rozsuzoval magister operis, a i když nebyl tolerován nesouhlas s jeho rozhodnutím, mohl být v krajním případě povolán přímý králův zástupce - magister fabrice. V Praze tuto funkci zastával arcibiskup. Jen jeho slovo platilo víc než slovo mistra dílny.

Za nejstarší kamenickou huť bývá v Čechách považována hradčanská, která měla později výsadní postavení i mezi ostatními hutěmi. Ve sporech jednotlivých hutí měla hradčanská vždy rozhodující slovo.

Jak už víme, hutě si vychovávaly svůj dorost. Učedníci byli vyučováni v geometrii a rýsování. Každému přidělili zvláštní značku, vrýsovanou do obrazce, který vznikal opakováním jednoduché značky huti, tzv. kořene, nebo který vznikl kořene do přímek s jeho základními rovnoběžkami. Při povýšení na tovaryše byla tato značka učňům rozvita. Mistři ji poté mohli používat jako svůj erb. Tovaryši měli hodně cestovat a tak získávat zkušenosti. Od ostatních poutníků tovaryše odlišovalo specifické oblečení i hůl. Když tovaryš dorazil k cizí huti, musel třikrát zaklepat a správně zodpovědět tři otázky. Pak se mu sice otevřela brána huti, ale ani po této zkoušce ještě nebyl přijat. Musel se prokázat svou značkou a na připraveném kameni složit zkoušku z geometrie. Prokazovali, že umějí rýsovat, což dokázali tak, že přes kořen, který buď rozšířili, nebo „zpotencovali“, tj. vyrýsovali ho několikrát přes sebe a do takto připraveného podkladu vytesali svou značku a vyložili, jak k ní přišli. Pokud obstáli i v této zkoušce byli vpuštěni do huti, která jim poskytla práci i ochranu.

Hutě si svá tajemství chránily a nechtěly pracovat nevyučenými. Stavitel Jan Olomoucký měl vážný spor se vzbouřenými tovaryši, protože neměl výuční průkaz. Až po písemných dobrozdáních vynikajících mistrů se s ním tovaryši smířili. Stejné problémy měl i stavitel Vladislava Jagellonského Matěj Rejsek z Prostějova. Nebyl vyučeným bratrem z kamenické huti a neznal kamenické značky. Ač měl za sebou mnoho vynikajících prací, ve stavbě na kutnohorském chrámu sv. Barbory mohl pokračovat až poté, co jeho při s „regulérními“ kameníky urovnala královská komora.

Svobodné zednářství převzalo nejen organizační strukturu kamenických bratrstev, ale i jejich symboly a rituály, které ovšem povýšilo do filozofické roviny. Počátky svobodného zednářství jsou oficiálně datovány 24. červnem 1717 (tedy na den sv. Jana Křtitele, patrona svobodných zednářů). Toho dne se spojily čtyři londýnské lóže v jednu velkolóži a zvolily svého prvního velmistr – Anthonyho Sayera. Z něj učinil romanopisec Josef Svátek i zakladatele svobodného zednářství na našem území spolu s hrabětem Šporkem roku 1726.

Mezi nejstaršími písemnými prameny doloženými zednářskými Jedna z opravdu doložených zednářskými lóžemi, nalezneme i klatovskou.

Zmínili jsme, že kolébkou svobodného zednářství se stala Anglie. Z Britských ostrovů se zednářství šířilo i na kontinent, do Francie (první lóže 1725), Španělska (1728), Holandska (1731), Ruska (1732), Itálie (1733), Švédska a Portugalska (1738), Rakouska (1742), Uher a Dánska (1743).